Pobyt ve Schrödingerově institutu jsme měli i s přespáním, tudíž nás čekalo dost náročných 24 hodin pospolu – cizí lidé, cizí prostředí a navzájem jsme se také moc neznali.

Ačkoliv je ve třídě 20 žáků, do Jiříkova jsme nejeli všichni, pár z našich dětí z určitých důvodů nemohlo. Ale i tak, když nás ráno do autobusu nasedalo 15 žáků a dvě dospělé osoby – třídní učitelka s asistentkou – byli jsme celkem slušná skupina. Cesta autobusem byla krátká a klidná, obsadili jsme si zadní část autobusu, kde jsme nerušili těch pár spolucestujících lidí. Když jsme poté vystupovali na náměstí v Jiříkově, někteří žáci ani nechtěli uvěřit, že se jedná o náměstí a s drobným kulturním šokem na nás hleděli, kam jsme je to s paní asistentkou Kačkou Sedláčkovou odvezly. S odchodem z autobusové zastávky nastalo tiché úpění, že musíme jít pěšky, ale aby nám cesta rychleji utekla, děti mezi sebou aktivně brebentily a některé se mě a paní asistentky i ptaly na různé otázky, ať už osobního rázu ve snaze nás lépe poznat, nebo na otázky týkající se města, ve kterém obě bydlíme. Takže jsme se na tu krátkou cestu do institutu staly místními průvodkyněmi.

Když jsme dorazili na místo, dostalo se nám milého a usměvavého přivítání, takže děti ani neměly šanci znervóznět a cítit se nekomfortně. Po cestě z náměstí byly děti samozřejmě utahané, takže jsme si na chvíli odpočinuli a poté se vydali na jedno z Jiříkovských hřišť, kde jsme si krátili čas do oběda pobytem v přírodě, hraním fotbalu a blbnutím na průlezkách. Nikdo nikoho samozřejmě do ničeho nenutil, takže to dopadlo tak, že hoši obsadili fotbalové hřiště a dívky klevetily na lavičkách, a když z některých opadl stud, předvedly i drobné akrobatické kousky na průlezkách.

Odpoledne nás čekal program plný pohybových her, které člověka přinutily ke spolupráci v týmu, což bylo účelem tohoto pobytu. Z počátku bylo na všech vidět, že se k takové činnosti nikdo z nás nemá, ale paní lektorka si s námi naprosto snadno poradila. Věděla, co dělat, aby se ledy prolomily.

Jednou z her, která mi utkvěla v paměti, byla Žížala. Rozdělili jsme se na dva týmy, kde jsme si měli v zástupu předávat na střídačku spodem a vrchem takzvanou žížalu (míček na provázku) od prvního hráče k poslednímu co nejrychleji – rychleji než druhý tým – a jakmile byla žížala na konci řady, museli jsme utvořit co nejmenší kruh, nejlépe se dotýkat rameny a jeden z nás musel náš kruh obíhat. Cílem bylo naběhat co nejvíce koleček po čas, který hra probíhala. To ale nebylo vše. Finta byla v tom, že žížala byla pouze jedna, takže jakmile jeden tým předal žížalu poslednímu hráči v zástupu, ten ji odhodil co nejdál od druhého týmu, aby soupeřům zkrátil čas na možnost obíhání kol. A zatímco druhý tým běžel pro žížalu, tvořil zástup a předával si žížalu, první tým samozřejmě dávno běhal kolečka a po očku sledoval, kdy žížala poletí vzduchem a kam. Zní to trochu náročně, ale jakmile jsme všichni pochopili pravidla, hra se proměnila ve změť pokřiků a skandování doprovázeného smíchem. Téhle hry jsem se aktivně účastnila jako hráč v jednom týmu, aby byly počty vyrovnané, a musím říct, že na to vzpomínám s úsměvem na rtech.

Další skvělou hrou bylo naučit se kouzlo s choreografií a to předvést mágům, kteří sestavu bodově hodnotili – čím vyšší počet bodů, tím blíže k výhře. Děti opět byly rozdělené na skupinky, tentokrát po pěti. Jejich cílem bylo vyhledat kouzla, která byla všude možně ukryta po chodbách institutu, naučit se kouzelnou formuli, kterou bylo nutné mágům říct a poté se naučit a předvést choreografii. Háček byl v tom, že choreografie byla šifrovaná, takže bylo nutné ji nejdříve rozšifrovat, naučit se posloupnost kroků a poté choreografii naučit ostatní spoluhráče tak, aby to bylo co nejvíce sehrané. Kouzla byla rozmanitá, od jednodušších se sestavou pro jednoho hráče, až po ty těžké pro pět s náročnou kouzelnou formulí.

Tady bylo krásně poznat, kdo je a kdo není týmovým hráčem, kdo dokáže vést a rozhodovat. Při sledování dětí z pohledu diváka musím uznat, že dívky si vedly strategicky velmi dobře – nejdříve obhlédly nabídku, poté si odsouhlasily, co se začnou učit, domluvily se, kdo z dívek řekne kouzelnou formuli a taneční sestavu se učily od těch snadnějších, po ty nejtěžší. Dveře k mágům se za nimi netrhly. Zato chlapci se zastavili hned u prvního kouzla – které samozřejmě bylo jedno z těch náročnějších – nějakou dobu se domlouvali, kdo co bude dělat, než pochopili, jak se věci mají a jakmile zjistili, že musí tanec provést všichni a nastejno, byli zoufalí a už se hnali do hádek. A protože šlo hlavně o zábavu a legraci, tak se chlapcům vypomohlo s přípravou u prvních kouzel. Když dostali od mágů kladnou odpověď, body a rozzářeně vyšli z místnosti, kde mágové přebývali, nabylo je to takovou energií, že se ihned vrhli na další kouzla, kde už si počínali více strategicky jako děvčata.

Než jsme se nadáli, náš program byl u konce a naše dojmy z pobytu byly mnohem pozitivnější než při příjezdu. V tuto chvíli se s námi rozloučilo pět žáků, kteří s námi v Jiříkově nepřespávali, a zůstalo jen deset žáků.

Večer si naše malá skupinka udělala táborák a společně jsme si k večeři opekli buřty. Pohled do ohně a plný žaludek děti postupně uspával, a tak jsme se za úplné tmy přesunuli do vnitřních prostor institutu, kde jsme měli připravené pokoje na spaní. Když ale bylo potřeba připravit si spaní, provést večerní hygienu a převléknout se do pohodlného oblečení na spaní, v tu ránu všichni zase ožili a spát se nechtělo nikomu. Trvalo to sice déle, ale když se na televizi pustila pohádka, postupně se zase všichni uklidnili a pomalu ukolébali ke spánku.

Ráno nás čekala už jen snídaně, balení a odjezd domů, kde jsme se ve Šluknově rozloučili s přáním pěkného víkendu.